chata

Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše.
Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží:
,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím.
Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu.
Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky.
Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí!
,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela.
Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod.
,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát.
,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka.
Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí.
,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní.
,,Franku?"
,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát.
,,Franku!"
Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě.
Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí.
Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.

Smrt

Asi před dvěma lety mi zemřel nejlepší kamarád Michal. Už ve čtrnácti se začal zabývat černou magii. Říkala jsem si, že ho ty čáry máry stejně brzo přestanou bavit. Ale za pár měsíců se opravdu změnil. Byl najednou strašně uzavřený a všechny kolem sebe nenáviděl. Nikdo nechápal proč. Nikdo s ním o tom nechtěl mluvit, protože z něj měli strach. Přiznám se, že já také, ale stejně jsem mu chtěla pomoci. Jeho rodiče s ním byli jednou u psychiatra a ten si ho nechal v léčebně na pozorování. Jednou jsem za ním šla. Myslela jsem si, že mě nebude chtít ani viděl, ale byl strašně rád. To co mi řekl, mě pěkně vyděsilo. Prý v něm byl převtělený duch nějakého vraha, a proto se ke všem dřív tak choval. Prý ho ale nějakým kouzlem vymýtil a je v pohodě. Za nějakou dobu ho pustili domů, protože byl v pořádku. Všechno bylo zase jako dřív. Ale jednou večer za mnou přišel Michal celý vyděšený a řekl mi, abych druhý den nikam nechodila a zůstala celý den doma. Nechtěl mi říct proč, ale já mu to slíbila. Byla jsem zmatená, protože jsem níčemu nerozuměla. Druhý den se vše nemile vyjasnilo. Rodiče mi řekli, že se Michal oběsil v parku v naší vesnici. Nic jsem nechápala a byla jsem na dně. Michalovy rodiče mi potom donesli dopis, který Michal napsal krátce předtím, než se zabil. Napsal mi, že v něm byl zrovna ten duch převtělený. Věděl už předem, že se to stane, a proto mě varoval. Prý by mě zabil kdybych tenkrát nezůstala doma. Všechno do sebe zapadalo. Skoro každý večer jsem chodila do toho parku s kamarádkou. Michal mi to zakázal tam jít a prý se raději zabil, než aby mi ublížil. Nemohl se toho ducha zbavit, a proto dal svůj život za můj. Každý rok v ten den, kdy se to stalo, slyším jak mi šeptá, že mě má rád a počká na mě tam nahoře.

3O let

Tento příběh se stal nedávno. Naši odjeli na zábavu a já měla celý dům jen pro sebe. Hned jak se setmělo, usadila jsem se do křesla a začala číst knižku s horory. Když v tom se ozvalo silné zabušení za okno. Protože mám pokoj v prvním patře, hned jsem to svedla na větev stromu, kterou rozhoupal sílící vítr. Na incident jsem však brzy zapomněla. Pomohla mi k tomu horká koupel při svíčkách. Pohoda ale netrvala dlouho. Náhle totiž všechny svíčky zhasly, jako by je někdo naštvaně sfoukl. Průvanem to být nemohlo, protože jsem předtím všechna okna pečlivě zavřela. Začala jsem se bát, a proto jsem si šla lehnout. Pojednou jsem ucítila, že v pokoji nejsem sama. Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. V protějším rohu stála, zády ke mně černě oblečená shrbená postava. Hrůzou jsem se nemohla pohnout a když se začala pomalu otáčet a já uviděla zjizvený obličej, omdlela jsem. Vzbudili mě až ráno naši, kterým bylo divné, že tak dlouho spím. Povyprávěla jsem jim své noční dobrodružství a čekala, že mi neuvěří. Překvapili mě však starým příběhem - před 30ti lety tu uhořel muž, který se nemohl dostat z domu. Místní lidé tvrdí, že se tu občas zjevuje a já tomu věřím...

Podivnej mejdan

Parta holek se rozhodla udělat mejdan.Pozvaly spousty kluků.Na stolech bylo spousty jídla a pítí a zábava tam byla na prvním místě.Kluci se domluvily že holky trochu vyděsí,vypravili se tedy na vysoký kopec,který byl obehnaný hustým houštím a vysokými stromy.Holky zůstaly doma a jen čekaly co se bude dít.Najednou začaly kluci řvát a jeden z nich přiběhl celý udejchaný a s roztrhanýma šatama.Holky se začly bát a hned se vyptávaly co se děje?kluk celý rozklepaný vyprávěl vymyšlený příběh a řekl holkám že tam hned musí jít nobe se klukům něco stane!Holky se teda odhodlaly řekly že pro ty super kluky udělají cokoli že i umřou a tak vyšli.!Na vrcholku kopce na chlapce i volaly ale chlapci nikde,najednou jedna z holek zařvala,než se holky stačily otočit dívka tam už nebyla.Holky začali řvát a utíkat!Kluci se mezitím však vrátily domů i s tou holkou,která záhadně zmizela.Našli jí obvázanou okolo stromu!Dívka byla velice vystrašená a nikdo z ní nedostal co vlastne vyděly.Holky se už večer nevrátily až ráno je našli omráčené a toho stromu,kde našli 1první dívku.Dívky utrpěly veliký šok a následky mají až do dneška kdy jim musí být už okolo 40let.!Dvě z dívek se léčí na psychyatrii v Bohnicích už 15let!Aostatní jsou doma v ošetřování!

Nechci do ŠKOLY

Dominika brečela. "Mami, prosím, prosím! Já nechci do školy!" Matka však byla neoblomná. "Dominiko, to nepřichází v úvahu. Okamžitě se oblékni, vem si tašku a jdi. Douám, že jsi se učila, nerada bych, aby jsi zase z toho dějěpisu dostala nějakou pětku jako obvykle." Dominika vztekle vstala a šla si do pokoje pro tašku. Před domem zatroubilo auto. Otec Dominiky netrpělivě čekal před domem. "Už jdu!" zařvala Dominika a vyběhla ven z baráku.

"Nazdar, Dominičko!!!" pozdravila ironicky ¨jedna ze spolužaček, kterou rozhodně Dominika neměla v lásce. Samozřejmě ¨Nikola neměla ráda ji. Až na to, že Nikola měla spousty jiných "kamarádek" než Dominika. Dominika neměla od doby, co se jí kamarádka z dětství odstěhovala pryč, na druhou stranu republiky. "Ahoj." pozdravila tiše. "Počkám na tebe na záchodě. Musíme se něco vyříkat!!!" pošeptala jí Nikola do ucha a zlostně se ušklíbla.

"Tak tě tady vítáme!" pozravila s úšklebkem Nikola. "Co chcete? Dejte mi už konečně pokoj, nic jsme vám neudělala!" "No, spíš než že by jsi něco udělala je trochu problém, že jsi tu. Holky, myslím, že je čas na naší denní výuku." To, co se stalo pak, se velmi těžko vysvětluje a velmi těžko se tomu také i věří. Nikola se příšerně zohavila tvář. V její jinak alabastrové pleti se najednou vytvořily šervené boláky, oči se jí nepředstavitelně rozšířily. "Ne prosím, nechte mě být!" prosila Dominika a chtěla utéct, ale cestu z WC držely další dvě holky, které byly normální podoby a obdivně koukaly po Nikole, která se už naprosto celá změnila, nejen obličej. Její tělo bylo oproti jejímu obličeji opravdu nádherné. Vysoká, hubená, prostě opravdu vypadala jak modelka. Až na ten odporný zohavený obličej plný boláků... Vlastně i když tělo byla hezké, hlava vše celkově zohavila. "Nemáš kam utéct, holčičko moje!"

"Paní Klapová? Ano, musím s vámi mluvit. Prosím, přijeďte ihned do školy. Jedná se o vaši dceru. Ano, Dominika." ředitelka mluvila velmi tichým hlasem a velmi rozrušeným

Paní ¨Klapová, Dominičina matka, přijela téměř ihned. Ředitelka pozdravila a beze slova pokynula paní Klapové, aby jí následovala. Mířila na záchod. Zpod záchodových dveří se lila krev. Paní Klapová zadržela dech. Čekala nejhorší. To, co spatřila, když ředitelka otevřela dveře, jí posadilo na zem a začala velmi nahlas a zhluboka dýchat. Tělo bylo celé zalité krví. Nešlo vůbec rozpoznat. Tělo bylo nahé. Paní Klapová začala velmi brečet. "Mami? Já se jen bránila... Promiň."

________________________________________________________________

Internet

Romana, Anička a Denisa byly u Romči doma. Nudily se tak si jen tak z nudu pouštěly trailery na různý filmy na kompu. Vlastně se hodně nudili, ale ani jedna to nepřiznala. Až Anička narazila na internetu videoklip, kterej jí vyrazil dech. "Zemřeš do 2 minut!" řekl starej chlap v traileru a začal si škubat vlasy z hlavy, až mu z toho začala týct krev. Denisa zaječela a rychle vyškubla myš Aničce z ruky. Romana prohlásila: "Co ječíš je to jen obyčejnej výmysl nějakýho machra, co si hraje na chytrýho, trapák jeden. Pojďte, pustíme si písničku od Britney, Lucky." Všichni souhlasili, tak Romana se chopila myši a už začala na youtube hledat požadovanou písničku. Jenže počítač nefungoval. Jako kdyby se sekl, ztmavla obrazovka. Na obrazovce se objevila čísla. Odpočítávání: 10

9

8

7

6

5

4

3

2

1

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zaječely všichni najednou. Policie našla jen mrtvá těla, krev, a spoustu vyrvaných vlasů...

________________________________________________________________

Strašidelný dům

"Tak se se mnou vsaďte, že do toho domu dnes večer fakt půjdu. Můžete se koukat..." řekl Nick. "A jak ti máme věřit, že ho celý projdeš, co když budeš stát jen za dveřmi?" namítla Sandra. "Vezmu si foťák!" řekl. Žáci si povídali o domě, o kterém se říkalo, že v něm straší... "Jestli si myslíte, že jsem srab, tak to teda fakt jako ne." vytahoval se Nick. "V devět tady." řekl, otočil se a odešel.

"Je devět deset minut. On nepřijde. Jdeme domů." řekla Sandra. Náhle se zpoza rohu ozval výkřik. Nadskočili hrůzou. Oběvil se Nickolas. "Hej! To jsem já. Máma mě zdržela kvůli večeři. Ready?" zeptal se jako vždycky frajersky. "Stejně to nedokážeš, hned utečeš." posmívala se Sandra. "Uvidíš fotky a pak se uvidí. Tak čau!" zablikal baterkou na pozdrav a zmizel v domě. "Za chvíli přiběhne. Slyšela jsem, že v tom domě straší nějaký vysoký tvor. Konkrétně snad bílý, s červenýma očima. Uvidíme." posmívala se Sandra dál. "A co když se nevrátí?" zeptal se někdo. "Vrátí. A když ne, musíme pro něj. " odpověděla Sandra.

Uběhlo deset minut a on nikde. Dvacet. Třicet. "Jdeme pro něj, něco se mu stalo!" "Tak jo. Má někdo baterku?" zeptala se kamarádka Sandry. "Já mám. Na mobilu.Tak jdeme." řekla Sandra. Prošli celý dům a nikde nikdo. Došli na půdu. Sandra o něco zakopla. Foťák! Ten, co měl Nickolas. "Podívejte! Támhle někdo leží!!!" rozběhli se k tělu. Ten někdo měl vyškrábané oči. Ten někdo měl staženou kůži z rukou. Ten někdo měl zašitou pusu. Ten někdo měl uříznuté nohy. Ten někdo byl Nickolas. Bylo jasné, že ho nědo celých těch třicet minut pěkně dlouho nechal umírat a mučil ho. "To...to...to...je hrůza! Padáme odtud! Rychle!" řekl kdosi a všichni se jako napovel rozběhli ven. Sandra na místě ještě chvilku stála. Potom vzala fotoaparát a s křikem se rozběhla ven. Domů. K mámě a tátovi.

Když dali o den později vyvolat fotky, bylo na nich vždy vidět (na půdě) je dvě červená světýlka. Co to asi bylo?

________________________________________________________________

Zvláštní nemoc

Nad Zlatovem se zatáhlo. Blížila se bouřka. V ulicích ani živáčka. Na kopci Kopák se ozval řev. Ten někdo řval hodně dlouho. Zahřmělo. Řev utichl.

"Kateřino, kolikrát ti mám povídat, že se máš jít podívat k té paní Trakové za Hankou? Hance dnes prý nebylo dobře. Chtěla tě vidět. Jdi tam a vezmi s sebou nějaké bonbóny. Až Hance bude dobře, ocení je." přikázala máma Kateřině. "No jo. Já vím. Už jdu. Ale venku leje. Na kopci bude úplně rozblácená cesta!" stěžovala si. "Tak nechoď přes kopec, stejně nemám ráda, když jdeš tudy. Jdi okolo. Přes pole. Ale dávej si pozor, ať tě nenačapá pan Plácek. Nesmí vidět že mu to pole pošlapáváš." řekla máma. "No jo." "A vem si holinky!" přikázala máma.

Vypadá to, že Plácek není doma. Naštěstí, v těch holinkách se běhat rozhodně nedá... Pomyslela si Katka. Přešla pole a už se před ní rýsovala vilka Hanky. Katka zkusila popoběhnout. V holinkách to prostě nešlo. Zazvonila. Otevřely se dveře. "Pojď dál, Káťo. Ale jen na chvilku. Bohužel před chvilkou usnula." přivítala máma Hanky Katku. "Dobrý den. A už je jí lépe?" zeptala se, kydž si zouvala boty. "Ne. Naopak. Je to ještě horší. Manžel jede domů.Pojedeme do nemocnice. Včera jí bylo skvěle. Nechápu to prostě... Mám... Mám o ní vlký strach." řekla máma a už se jí kutálely slzy po tvářích a poodběhla do kuchyně. Katka vešla do pokoje Hanky. Spala. Ale neklidně. Jakmile se Katka přiblížila, prudce otevřela oči. "Katko..." řekla rozvyklaným hlasem. "Ahoj, tak co?" zeptala se Katka pokud možno zvesela. Ale Hanka veselá nebyla. Brečela. "Katko, musím ti něco říct. Já... Včera jsem byla na kopci se projít... A... Něco odporného bez očí...Zatáhlo mě to někam... Řeklo mi, že umřu. Nechoď na ten kopec! Nechoď. Dnes se vidíme...vidíme...naposledy. Mám tě moc ráda. Nechoď tam."

Bez slova odešla. Nohy ji na onen kopec táhly samy. Nechtěla tam. Nemohla se zastavit. Nešlo to.

Tuto poslední větu si Katka zapamatovala. Tedy tu věc, tu dobu. Nic víc. Než zemřela na stejnou záhadnou nemoc jako Hana, líčila tohle policii. Policie nevěřila. Tento případ se opakoval ještě několikrát. nakonec se policie přece jen rozhodla, že místo prověří. Nenašlo se však nic divného. Vůbec nic. Nevysvětlitelné, že????

________________________________________________________________

Růže smrti

"Víš, růže jsou krásné!" řekla mi mamka, když stříhala červené růže. Jednu mi dala. "Nech ji usušit, bude ti mě připomínat."řekla mamka...

Ten den jela na nákup a... zemřela při autonehodě. Občas si říkám, proč jsem tu růži nevyhodil. Pořád v ní něco cítím, něco jako mamku. Už je to 5 let a já si říkám, že je čas ji vyhodit, ale nejde to. Mám k té růži pouto...rodinné pouto. Už vím, dám ji tátovi."Bude ti mě a mamku připomínat"řekl jsem tátovi... To byla poslední věta, kterou jsem mu řekl. Táta mi odpověděl:"Nechám si jí a díky!"

Ted den mě přejelo auto které jelo na červenou... Život je někdy krutý...

________________________________________________________________

Žena v bílém

Ve vesnici Kettering se konala velice zvláštní svatba. Jeden mladík jménem Jackob Kettering (pravnuk zakladatele vesnice) si bral Eddie Backovou. Měla nádherné bílé šaty a celá byla taková spíše dobleda, i když bylo léto. Jackob Kettering byl tak zamilovaný, že by spáchal i vraždu. Eddie byla velice zamlklá a s nikým moc nemluvila. Svatba se konala přesně o půlnoci při úplňku, tak divné měla Eddie požadavky. Všichni občané vesnice se bály jít na slavnost, na kterou byli pozváni. Asi po roce se Eddie začala hádat se svým manželem. Našla si milence. Jednou, když se manžel vrátil dřív, přistihl Eddie s milencem v posteli. Milenec se okamžitě vytratil a Jackob chtěl zmlátit svou ženu, ale příliš jí na to miloval. Po nějakém čase se vše udobřilo a vypadalo to jakoby bylo vše OK. Ale Eddie si našla dalšího milence. Pár měsíců se to podařilo utajit, ale Jackob na to stejně přišel a tak se jednou vrátil dřív z práce, aby se přesvědčil, že Eddie má znovu milence. Bylo to tak. Eddie se snažila vše vysvětlit, ale nepovedlo se. Ten samý večer se Jackob rozhodl, že s tím něco udělá. Rozhodl se, že Eddie zabije. Proto ji půl hodiny před půlnocí vzbudil, ať si oblékne své svatební šaty a počká v posteli. Eddie si myslela, že se budou milovat a tak poslechla, ale nevěděla, že tato noc jí bude osudná. Jackob si došel do koupelny pro žiletku. Vrátil se zpět. Eddie se zhrozila, ale Jackob ji chytil a zabodl ji žiletku do prsa (jako na obrázku), ale někdo ho vyrušil a tak záhadně zmizel. Byl to milenec Eddie. zavolal rychle doktora, ale už bylo pozdě. Od té doby, když se do toho donmu nastěhuje nová rodina, tak po dvou letech (v den kdy byla Eddie zavražděna) zemře žena či dívka.

Tak co myslíte, dělá to duch Eddie, nebo jí jenom někdo napodobuje?

___________________________________________

Netopýr nebo Upír

Kropáčková byla stará dáma, ale na svůj věk byla velice živá. Milovala práci na zahrádce a pracovala na ní dlouho do noci. Tak tomu bylo i tenkrát. Paní Kropáčková opečovávala růže. Bylo asi jedenáct hodin. A co se nestalo, jako obvykle se paní píchla do prstu o trn a krev jí tekla nezvykle moc. No co, byla na to zvyklá. Nechala tedy zahrádku zahrádkou a šla uklidit nářadí do kůlny. Překvapilo jí, že kůlna je otevřena. Vešla tedy do vnitř. Přistoupila ke dveřím skříně, kde bývalo nářadí a otevřela je...To, co se stalo potom, se těžko vysvětluje, jelikož paní byla na místě mrtvá. Byla bílá hrůzou a na krku se našli dvě bodné ranky. Že by upír? To napadlo vyšetřovatele jako první. Nakonec byl případ zavrhnutý a ukončený tak, že stará Kropáčková otevřela skříň a vyletěl na ní netopír. Lekla se hodně moc a netopír byl vyplašen a pokousal ji.

Tady máte dvě verze. Která je pravdivá????? Tipujte do naší ankety!!!!

___________________________________________

Táta

Měla jsem hroznou radost, když mi táta řekl, že si večer vyjde s přítelkyní a já tak budu mít celý večer pro sebe a budu moc koukat na televizi.Takže jsem si udělala pohodlí - ale nakonec jsme u televize usnula a probudila jsem se až kolem třetí ráno.Televize byla vypnutá, ačkoli si nepamatuji, že bych ji vypínala.Moc jsem nad tím nepřemýšlela a chtěla jsem jít do postele.Když jsem opět usnula, tak se asi táta vrátil.V noci jsem šla na záchod a všimla jsem si, že táta klidně spí.Asi tu televizi vypnul on.Dala jsem mu pusu na tvář a šla do postele.Druhý den jsem vstala celkem pozdě.Chtěla jsem tátu ráno pozdravit, ale on už nespal a nebyl nikde k nalezení.Šla jsem do obýváku a když jsem mrkla na mobil, měla jsem novou zprávu.Když jsem si ji přečetla, ztuhla jsem.Táta mi ve dvě ráno poslal esemesku, že přespí u své přítelkyně a přijde až druhý den večer.A taky přišel.O svém nočním setkání jsem mu nic neřekla, protože by mi stejně nevěřil!

________________________________________________________________

Duch?

Tento příběh je starý týden.V sobotu jsem se vypravila na hřbitov s rodiči.Stáli jsme u hrobu.Stáli jsme u hrobu mé babičky, když v tom mě nějaká ,,neviditelná síla'' přinutila otočit hlavu na nedalekou hrobku, která patří rodině svobodného, ale už dospělého kamaráda našich, který jse jmenuje Pavel.Já ho znám taky velmi dobře.Ta hrobka je hned u kamenné zdi,takže když jsem se ohlédla, spatřila jsem za zdí,ale zároveň i za hrobkou postavu.Tedy jen hlavu,tělo bylo schované za zdí.Vypadalo to, že je tomuž.Měl strašně ostré oči, které ne mě doslova zíraly, a i když jsem se na něho podívala, ani se nehnul.Vlasy měl tmavé a kudrnaté.Skoro jako anděl nebo tak něco.Po chvilce jsem se otočila a řekla našim,ať se tam ohlédnou.Když jsme se ohlédli, spatřili jsme ho jen na necelé dvě vteřiny,pak zmizel.Když jsme odcházeli, dívala jsem se po okolí, ale po něm jako když se zem slehne.Druhý den jsme se od Pavla dozvěděli, že jeho matka zamřela.Byl to anděl, předzvěst, že brzy v té hrobce bude někdo navěky spát?Pravdu se nikdy nedozvíme, ale proč se zjevil nám, chápeme.Vždyť naši jsou Pavlovi nejlepší kamarádi.Tak jestli to byl duch, je to pochopitelné, a jedno víme jistě, na tohle hodně dlouho nezapomeneme.

________________________________________________________________

Charlie a vlak

Tento příběh je sic vymyšlený, ale budeme to teď brát jako dávnou pověst, ano? Stal se asi před 100 lety v době velkých sukní které nosily bohaté dámy a také černých klobouků, které se nosily na hlavách vznešených pánů. Přemístíme se ale úplně jinam. Pryč z bohatého náměstí se třemi cukrárnami a kavárnami. Přemístíme se na nádraží v Bostonu kde právě sadili zbrusu nový, nákladní vlak na koleje. Dalo to v té době strašně moc práce...Poměrně blízko kolejí můžeme zahlédnout postavu. Postavu chlapce, malého a zrzavého. Já alespoň vím že se jmenuje Charlie a pochází z chudší části města. Jeho rodiče zemřeli při požáru jejich vlastního domu a Charlie utekl. Od té doby je z něj vyhnanec a sirotek. Charlieho fascinují vlaky. Zbožnuje zvuk rozjíždějícího se vlaku po kolejích a miluje pištivý zvuk při brždění. Zná o vlacích mnoho. Když byl malý, jeho otec mu vyprávěl vše, co o vlacích ví. Jeho otec byl strojvůdce....

Charlie tedy stál a okouzleně koukal na lesklý trup vlaku. Nemohl si dovolit ani jednu jízdu. Tak jen pořád stál a přemýšlel. Náhle mu probleskl hlavou nápad!!! Nápad,který ho raději neměl nikdy napadnout. Když vlak stál již pevně na kolejích, chytil se Charlie okraje jednoho vagonu a přehoupl se. Překvapila ho hloubka vagonu. Pustil se a spadnul do jedové vody. Jistě, byl to nákladní vagón převážející vodu. Charlie se potopil, ale rychle vyplaval zas na hladinu. Vlak se k Charlieho radosti začal pomalu rozjíždět. Než si ale uvědomil že se nepodíval kam to vůbec jede, už vlak pádil kdesi na západ. Charlie se chytil okraje vagonu a vyhlídl na nápis. A......F...co to je? Aha....R....I......C...A. ...Afrika?!!!! Charliemu se zastavilo srdce. Jede kamsi do Afriky, sám, neznámým vlakem, a s neznámými lidmi. Co ještě může být horšího? Poprvé od jeho nápadu ho zalitoval. A to ještě ani zdaleka netušil co se přihodí...Svalil se zpátky do vody a čekal. Čekal hrozně dlouho. Zdálo se mu snad neskutečné jak dlouho jede. Asi po třech dnech jízdy bez zastávky dostal Charlie napád! Vyzdvihl se na okraj vagonu a sedl si. Cítil se jako by létal!!

Po chvíli se Charliemu začalo zdát že jedou nějak rychle. A pak to uviděl!!!!!!!!!!!!!!! DÍRA! Veliká černá a hluboká díra v kolejích. Byla tak blízko že Charlie nestačil ani zařvat POMOC! Vlak náhle padal. Do děsivé díry plné černoty. Charlie si ani nevzpomínal na co tenkrát myslel. Vypadl z vlaku a věděl že to budou asi jeho poslední vteřiny života. O to více byl překvapen když dopadl na měkký polštář. Veliký a tak měkký... Vedle něj dopadli také strojvůdčí, řidič a ostatní lidé z vlaku. Charlie se zděšeně podíval nahoru a tam? NIC!!! Vlak se vytratil! Charlie i ostatní měli konečně čas se podívat pořádně kam to dopadli. Byla to jakási jeskyně. Jediným zdrojem světla byla díra v zemi kudy spadli. A ta se právě teď zavírala. Nastala děsivá tma. Něco nebo někdo dýchlo Charliemu na krk. Polekal se tak, že vyjekl na celou jeskyni. Ozvěna nezklamala a byl z toho jeden velký rámus. Charlie uviděl v rohu svíčku. A v druhém rohu také. A v ostatních taky. Světýlka se přibližovaly a rozmnožovaly. Nakonec bylo světýlek tolik, že se dalo rozpoznat co nebo kdo svíčky drží.

Stvoření oblížili pět krčících se vyděšených postav. Vše co se dělo dále bylo tak rychlé, ale tak děsivé přitom. Postavy odhalily své černé pláště a zajatci vyděšeně zařvali. To, co uviděli bylo tak strašné a tak hrůzostrašné, že všichni jeden po druhém klesli k zemi. V plášti byli polomrtví malomocní, ze kterých kapala rudá krev. Jejich oči se dívali chladně, byli bez zorniček, bylo z nich vidět pouze bělmo. Malomocní zvraceli podivnou tekutinu a stále se přibližovali. Všech pět postav už dávno leželo na zemi hrůzou. Dále nikdo neví co se dělo, ale vše co se ví je, že dva lidé z těch pěti tu hrůzu nepřežili a zbývající tři, mezi nimi byl i Charlie, se probudili kdesi v lese u vlaku,který byl natřen na černo a na něm krví napsáno: TO BYLO JEN VAROVÁNÍ.

Nikdo z lidí netuší, co měli malomocní v plánu a nikdo se to ani nesnažil zjistit.

________________________________________________________________

Amulet

Bylo před Vánocemi 2005 a já byl pracovně delší dobu v Německu ve měste Wuppertal.

Vracel jsem se z kanceláře hlavní ulicí a všude po centru byly rozesety stánky obchodníků s vánočním zbožím. Jeden mě ale obzvláště zaujal. Mladší muž tam prodával různé esoterické pomůcky, amulety, kyvadla, sluneční hodiny. Všechny jeho výrobky byly výborně zpracované. Rozhlížel jsem se po všech těch předmětech a po chvíli mi padl do oka amulet o kterém jsme věděl, že se mu říká "Tetragrammaton", to proto, že je na něm zapsáno hebrejsky jméno boží. Je vyroben z čistého stříbra a velmi pěkně zpracován. Koupil jsem ho a od té doby ho stále nosím. Jen několikrát jsem ho z nepochopitelných důvodů odložil a události, které následovaly mne přesvědčili o "moci" tohto amuletu.
Jeden můj známý mne pozval k sobě na návštěvu. Měl velké problémy a chtěl s někým hovořit. Vybral si mě. Vyprávěl a vyprávěl a já najednou cítil na krku zvláštní svědění. Musel jsem sejmout amulet z krku a odložil jsem ho na stolek v pokoji. Známý měl těžkou depresi, nechodil do práce, dokonce užíval drogy. Vypadal opravdu strašně. Odcházel jsem pozdě v noci a ráno jsem zjistil, že jsem u něho zapoměl na stolku svůj amulet. Zvláštní bylo, že jsem nebyl neklidný a že mě nenapadlo se pro něj vracet.
Uběhlo několik měsíců a jednoho dne zazvonil telefon. Byl to onen známý a chtěl mě vidět a prý mi chce taky vrátit něco, co jsem u něho zapomněl. Zašel jsme k němu a byl jsem překvapen. Ten osm měsíců opravdu nepříjemnou depresí sužovaný člověk si dokázal najít práci, skoncovat se závislostí na drogách a dokonce se v jeho blízkosti objevila osoba, která o něho začala pečovat a projevovat mu lásku. Na tom by nic divného nebylo, kdybych za velmi podobných okolností "nezapomněl" amulet u jiného známého, který se ocitl v úplně stejné situaci. Sužovala ho deprese a ve svém životě už nedokázala objevit žádnou motivaci. Amulet mi vrátil před několika dny a byl plný nápadů a plánů.

Amulet se ke mě stále vrací a jeho podivuhodná moc působí i na mne. Cítím jeho ochranu a podporu...

Přečetl jsem si na těchto stránkách "návod" jak otevřít bránu do pekel. Toto téma bylo dosti komentované a tak mě to zaujalo.

________________________________________________________________

Zrcadlo a svíčka

Nejdříve jsem neměl dost odvahy to zkusit, ale pak mě bratranec donutil to vyzkoušet. Podle pokynů jsem v 00:00 dali svíčku před zrcadlo do rohu pokoje a sledovali jsme svíčku přes odraz v zrcadle. Nestalo se nic a dělali jsme si z toho srandu, ale pak jak byla svíčka blízko k zrcadlu, tak na zrcadle začala vznikat začernalá skvrna.
Už jsme chtěli svíčku zfouknout, když v tom celé zrcadlo mírně zčernalo. To nás trochu zarazilo, ale to nebylo to nejděsivější. Když jsme se s bratrancem podívali do zrcdla, tak naše odrazy měly úplně bílé oči a nehýbaly se podle nás. To nás dost vyděsilo a utekli jsme z pokoje.
Doběhli jsme do obýváku a snažili jsme přemýšlet co dál, když v tom se začalo všechno ztmavovat a po chvíli jsme neviděli už vůbec nic. Za chvíli se začalo zase "rozsvěcet" a my jsme seděli znovu před zrcadlem. Přidalo mi jako bych měl halucinaci, ale bratranec viděl úplně to samé a to přece nemůže být náhoda.

Zapoměl jsem se zmínit - svíčka byla úplně rozteklá, ale když jsme se podívali na hodiny, bylo 00:02! Svíčka přece nemohla roztéct takhle rychle. Na tohle nikdy nezapomenu a ještě teď se mi zvedá žaludek při pomyšlení na to, co se stalo.

________________________________________________________________

Děda

tento příběh se stal 1 1 2006 ten den jsem byl moc unavený byly jsme na víletě a šel jsem co nejrychleji spát a večer mě vzbudilo šramocení dole pod schodami říkám co to může být zloděj nebo co a byl tam můj praděda který je letos už 6 let mrtvý podal mi ruku a řekl už mi je po tobě smutno ráno jsem se vzbudil a mamka jse mě zeptala Vítku neslišel jsi večer dole šramocení a říkám že mě přišel navštívit můj 6 let mrtví děda máma mi to samozřejmě nevěřila

________________________________________________________________

Záhada z 2 světové války

O našem domě se vypráví, že za 2 světové války tu Němci měli nějakej bunkr na místě, kde teď máme sklep. No a povídá se, že jednoho Němce, kterej tam něco střežil, někdo zabil, jenže to, po čem kdo tehdy šel, tak se nenašlo... Takže možná něco máme pod sklepem:-D
Naši mi pořád něco tají, akorád když můj děda, kterej nedávno umřel, když měl něco popito, tak mi vždycky začal vykládat věci, že třeba máme pod barákem poklad a podobně. Jenže řeknu vám jinou příhodu...
Jednou, když šel otec do sklepa pro brambory, tak pry viděl nějakej obličej starého, vousatého chlapa ve zdi. Naši si z něho dělali srandu, jenže pak stejný ukáz viděl stryc i děda. Podle mě je to ten němec, kterého zabili, ale on tu pořád hlídá to, co hlídal kdysi.
Teď - co se stalo mě. Stalo se to tak před 5 lety, to jsem měl nějak 12let, jsem spával se sestrou ve vrchní části domu, měli jsme tam patrové postele. Jednou, když jsem u TV usnul na spodní posteli, kde spávala sestra, tak ona si šla lehnout s matkou do ložnice, aby mě nebudila. V noci jsem se probudil a slyšel jsem, jak nade mnou vrže postel, jako by tam někdo ležel, tak jsem zavolal: „Lucko, jseš tam?“ Jenže nikdo neodpověděl, ale stále jakoby tam někdo byl. Tak jsem zvolal podruhé, ale nic, tak jsem se naštval, rožnul světlo a tento moment bych nepřál nikomu. Postel prázdná a povlečení a peřina byly pomačkané, jako by tam někdo fakt ležel. Já jsem okamžitě vystartoval pryč a od té doby tam nespal.
Nebo třeba, když naši seděli jednou večer v kuchyni a čekali dědu, jak dojde z nákupu, tak slyšeli dveře od dvora, pač máme kuchyň u chodby, takže si mysleli, že je to děda. Jenže nikdo nic. Tak se šli podívat a nikdo nedošel, akorát pod dveřmi byl kobereček otočenej, jako by někdo přes něj přešel, ale všichni byli v kuchyni.
Nakonec napíšu, že naši tento dům koupili před 20 lety za 90 000 a majitel něco řekl dědovi a právě děda s bábinou něco pak začali tajit.
________________________________________________________________
PŘÍBĚHY KTERÉ SE OPRAVDU STALY

Noc jak ji neznáte

Šárka byla sama doma. Takovéhle situace milovala, jelikož si mohla dělat, co se jí zachtělo. Náhle zazvonil telefon. Zvedla ho: "Haló?" Odpověď z telefonu: "Ahoj zlatíčko, tak co provádíš? Vrátíme se kolem 11 hodiny, tak tam nic neproveď!" "Jasan, nemusíš se bát. Nic se mi nestane." A zavěsila.

Po chvíli zazvonil telefon znovu. "Halo?" Z telefonu se ozvalo: "Ahooj (podezřele se ozvalo) Co děláš?" Šárka odpověděla: "Co..co..chcete? Proč bych Vám měla říkat co dělám?" "No, nemusíš mi to řikat, protožejá tě vidím. Jsi dole celá rozklepaná a rozhlížíš se kolem sebe...ale mě nenajdeš...jsem dobře shovaný..." Zavěsila a vytočila číslo 158. Když někdo zvedl telefon, okamžitě vyprskla: "Pomoc! Přijeďte! Jsem v nebezpečí!" "Nebojte se, začněte znovu a pomalu. Kde bydlíte?" Odpověď se už nikdo nikdy nedozvěděl.

Šárku našli až rodiče, pověšenou na stromě za šaty a probodanou nožem. V ten den začala dinastie pomstychtivých....

________________________________________________________________

Kdo byl Drákula????

Ne, nebyl to upír a není to podle příběhu Brama Stokera. Drákula se jmenuje celým jménem Vlad Dracula. A kdo to byl? Byl to panovník v Rumunsku a tyran lidí. Žil na hradě Bran u Karpat.Vlad Dracula měl rád boje a vždy po bitvě poobědval mezi těly mrtvých napíchaných na kůlech, které zabil. Je to skutečnost, ale tohle jen teorie: Vlad
dokonce tato těla i pojídal.

________________________________________________________________

Záhada bez konce
Ahojky,jmenuju se Eva,a chtěla bych ti vyprávět příběh,který se stal mně a mojí nej kámošce Lucce.Lucka už ho (necelej) napsala k tobě na blogísek do komentků,mno a já ti ho chci napsat celej od začátku !
7.4.2007 jsme já,Lucka a ještě jsedna naše kámoška jeli do ostravské ČEZ ARENY na koncert Tokio Hotel,a tímto dnem to začalo.
Tenhle super koncík jsem si nahrávala na MP3,a po koncertě už skoro k půlnoci jsme dorazili k nám domů i s Luckou která měla přespat u nás,aby nemusela tak pozdě budit doma.Ještě se nám nechtělo spát,tak jsem šla dolů do kuchyně pro něco k pití(nealko) a Lucka zůstala v mém pokoji se spoustou plakátů Tokio hotel sama.Prohlížela si je,a byla tam asi tak 5 minut sama než jsem se vrátila.Když jsem přišla,šokovaně se obrátila na plakát Billa,a řekla mi co je to za velkou tmavo-hnědou skvrnu co má Bill na rtu a že tam ještě když jsem byla v kuchyni nebyla !Já ten plakát vzal,zmačkala a vyhodila.Pustili jsme to z hlavy,a hráli si potmě s barevnými,blikátky z koncertu.Najednou jsme ztuhli a poslouchali zvuk,o kterém jsme si mysleli že je to zvuk těch mávátek.Z omylu nás brzy vyvedlo to,že žádná s tím mávátkem ani nepohla.Zvuk se pomalu začal měnit v jekot !Málem jsme se zabili jedna o druhou,jak jsme letěli rožnout světlo.Když jedna z nás blikla světlem,zjistili jsme,že zvuk vychází z mojí MP3,která až do té doby vůbec nebyla slyšet !Jako by ji prostě někdo zesílil.Ten jekot,byl řev fanynek z koncertu.To už jsme byli dost vyděšený,a šli radši spát.Ráno jsem MP3 se strachem zapla,a objevilo se v ní "všechny soubory smazány" !Běžela jsem za taťkou co to má jako znamenat.Zkusila jsem přehrávač ještě jednou vypnout a zapnout-a soubory byly zpět !!!
O necelý týden později jsem měla spát u Lucky.Když jsem dorazila k ní,uklízela zrovna ve svém pokoji.Hned se mi svěřila,že se jí stalo několik divných věcí.
1.Samo se jí zaplo rádio
2.Když chtěla jít pryč z pokoje,nešli jí otevřít dveře-prostě s nimi nešlo hnout !
Začali jsme se bavit,a já chtěla prozvonit jejího bráchu,kterej se mi moc líbí.Ale s mobilem se něco dělo !místo toho abych prozvonila já jeho,něco nebo někdo prozvonil mně.ale nebylo to žádné číslo.Ne skryté,prostě žádné-prázdný displej !O 2 dny později přišla Lucce SMS-od žádného čísla !Nikdo z rodičů nám nevěřil,až na moji mamku.Ta začala věřit až v tu chvíli,kdy se náš pes začal chovat FAKT divně,a hlavně proto že mamka má kvůli lámavosti nehtů nehty umělé.Jeden se jí v autě ulomil.Odložila si ho na palubní desku auta,ale když jsme dojeli domů,nehet byl fuč !!!Mamka 5krát prohledala auto-bez výsledku.Potom tym poslala i mě já auto prohledala i pod sedačkama,a nic !Přitom by si nehtu musel každej všimnout !Byl zlatej,a palubní deska černá !Druhý den mamka nehet našla přesně na tom místě,kam ho včerejší den odložila !Mimoto se nám dělo spousta jiného:Voda se sama pouštěla,atd... Asi o 3 týdny později Lucka volala s kámoškou Májou,ale do hovoru jim jakoby křičelo malé dítě.Ptali se jedna druhé,jestli ten zvuk dělá některá z nich,ale samozřejmě to nemohla dělat ani jedna !Tak napodobit křik malého dítěte snad nikdo nedovede !Spousta divných věcí se nám děje ještě dodnes !Doufám,že už to brzy skončí !